O připravovaném projektu informoval britský deník The Guardian, viz. odkaz dole. O něčem takovém se mluví již dlouho i v rámci Evropské unie, ovšem Velká Británie je opravdu horlivým zastáncem těchto opatření, o čemž svědčí například tamní popularita sledovacích kamer.

Jedním z velkých odpůrců je Sir Ken Macdonald, bývalý hlavní prokurátor. Ten má bohaté praktické zkušenosti s fungováním již současných systémů, které ukládají informace o telefonických spojeních. Tvrdí, že jakákoli bezpečnostní opatření jsou marná a kdo bude mít opravdový zájem, k informacím se dostane. Mluví doslova o ponižujícím pekelném domě, který bude obsahovat ty nejintimnější informace o každém člověku. Pod záminkou naprosté bezpečnosti se prý zničí vše, co dělá život zajímavým a proč stojí za to žít.

Autoři projektu sice říkají, že je velký rozdíl mezi tím, zda-li se uchovává samotný obsah zprávy, nebo pouze informace o ní, ovšem každý člověk trochu znalý současných technologií má vážné důvody k pochybnostem. Tím hlavním důvodem pro neukládání samotného obsahu zpráv bude asi pouze to, že jej nelze snadno strojově zpracovávat a jednalo by se i o ohromné množství dat, takže se budou nejspíše skladovat výstupy různých automatických analýz nad obsahem zprávy.

Již dnes jsou přece tzv. sociální reklamní systémy (honosně svými tvůrci nazývané jako komunitní služby, apod.) založené na sledování vzájemné komunikace. Lidé pod příslibem nějaké líbivé služby sdělují jakoby mimochodem systému důvěrné informace o sobě a ty jsou pak vy(zne)užívány všemožnými reklamními agenturami k cílení reklamy, sledování reakcí lidí na různé produkty, apod. A tyto informace jsou také velmi dobře placeny, jak dokazuje miliardový úspěch špionážních služeb typu Google nebo Facebook. Pokud bude takový systém provozován přímo na státní úrovni a ještě k tomu soukromými firmami a bude obsahovat opravdu věrohodné informace o každém člověku, bude tlak na únik informací z něj pro všemožné účely naprosto enormní a celé to nejspíše skončí tak, že se prohlásí, že některé informace může stát prodávat soukromému sektoru a vytvoří si tak z toho zisk. Nebude tak vyhnutí, každý člověk bude povinně předávat povinně pravdivé informace o své osobě a svém životě pro komerční a jiné účely.

Kromě komerčního využívání těchto informací je tu však velké nebezpečí v podobě zneužívání těchto informací samotným státem. Hlavním cílem takového systému je bezesporu sledování nálad ve společnosti, reakcí na státní politiku, apod. Každý kdo vybočí ze stanoveného standardu, vysloví nějaký odlišný názor, bude chtít žít odlišným stylem, bude považován za podezřelého a prověřován nějakým bezpečnostním systémem. Cílem je tak možná vzbudit všeobecný strach a donutit lidi tímto způsobem chovat se podle nějakého standardu, stanoveného vládnoucí mocí.

Hlavní osobou tohoto projektu je ministryně vnitra Jacqui Smith. Ta tvrdí, že už současné systémy poskytují důležité důkazy pro 95% případů závažné kriminality a pro téměř všechny operace tajných služeb. To možná nechtěně poodhaluje, jak už jsou lidé v současné době státem sledováni a jak snadno jsou sledovatelní. Bezpečnostní složky si také svou práci zjednodušují tím, že místo sledování pouze zločinců sledují opravdu všechny.